Už vidím, jak příznivcům světoznámého spisovatele Haruki Murakamiho, autora stejnojmenné knížky esejů o běhu jakožto životním stylu, zatrnulo. Ale nemusíte se bát, nemíním se srovnávat s jeho spisovatelským talentem (několik knih právem označených jako bestseller), ani s běžeckou vytrvalostí (už 25 let každý den uběhne 10 km). Jen jsem – začal běhat. Už v lednu, ale píšu to až teď, protože to pořád vypadalo, že mě to přestane bavit.
Běhal jsem už dřív. S módou chytrých telefonů a aplikací na všechno (viz „editorial“v HOME 1-2/2014) jsem už loni stáhl příslušného elektronického trenéra a se sluchátky na uších vyrazil do přírody. Ovšem uznejte, že běhat o samotě, jen s tím, že vám každý kilometr otravný ženský hlas s monotónní intonací vyjmenuje všechny vaše chyby, i díky až přílišné podobnosti se životem neběžeckým mnoho radosti nepřináší. Tak jsem se od ledna přidal ke skupině mnohem větších nadšenců (nebo šílenců, vyberte si). A až poté jsem objevil, jak neotřelé zážitky mohou být s běháním spojené. Tak jen stručně.
1. Petřín, 6:45. Je mrazivé ráno, a vy stojíte na pražském Petříně. Pod vámi se probouzí město, noční světla dohasínají, jeho tep se postupně zrychluje stejně jako ten váš… Opřete se o strom a cítíte, jak pod jeho kůrou pomalu proudí míza… V nohou máte prvních 6 km a se vzpomínkou na dnešní snídani, včerejší večeři, včerejší oběd, včerejší snídani z vás najednou vytrysknou… emoce.
2. Petřín, 6:54. Zarostlý park spočívá ve tmě, když tu při výběhu do kopce potkáte jeptišku z blízkého hospitálu utíkající v protisměru. Snad spěchá na tramvaj, nebo na pomoc potřebným… Na pokyn trenéra však své kroky obrací a řadí se na čelo naší běžecké skupiny. V hábitu, bílém čepci a… teniskách je jediná, která jeho tempu stačí. Sestra Christophora odběhne svých 10 kilometrů a jen lehce zadýchaná se vrací za svými povinnostmi…
3. Hradčany, 7:37. Do střech starodávného sídla se už opírá zubaté únorové slunce. Nicméně na studené dlažbě nádvoří klikuje parta šílenců. Pak běh kolem katedrály – a zatímco Sv. Vít se koupe v mlze, vy tonete v potu…
4. Prašný most, 7:51. Na dlážděné silnici stojí zamyšlená policistka, partě pestrobarevných běžců nasoukaných v odvážných elasťácích nevěnuje pozornost. Jen když se jeden z kolemběžících nakloní a ženu zákona políbí na tvář… Co na tom, že se pak ukáže, že se dobře znají, bizarnost takového zážitku je v tu chvíli nepopsatelná.
A tak podobně by se dalo pokračovat. Upřímně – ještě pořád mě nezlomili. Ještě pořád si myslím, že kdybych místo v 5 ráno vstal až o dvě hodiny později, bylo by mi líp. Ale vyplatí se to. Už kvůli těm zážitkům. A jaké zážitky máte vy? Spojené třeba se čtením HOME?
Ať se vám daří
Matej Šišolák
