HOME 04/2019

Objednat toto číslo | PŘEDPLATNÉ | Archiv vydání | E-verze časopisů

Zmatení jazyků

Většinou je psaní úvodníku nejzábavnější částí výroby časopisu, ale někdy lezou z člověka slova jako z chlupaté deky. Prsty se plouží po klávesnici a nápady se ukážou být bezcenné přesně v okamžiku, kdy se je snažíte vtisknout do wordu otevřeném v otráveném notebooku. Ve vedlejším pokoji spí čtyřletý synovec, kterému jsem dělala společnost. Přišla jsem na hlídání s notebookem v tašce se slovy: „Tomíku, mám ještě na večer robotu, tak tu mám počítač.“ Zajiskřilo mu v očích a viděla jsem, jak u něj stoupám v ceně. Samozřejmě chtěl robota vidět a mně došlo, že buď používám pravěká slova, nebo jsem ovlivněná každodenním kontaktem se slovenskými kolegy. Ale co teprve angličtina? Z té si taháme obraty, které ještě před deseti lety byly nemyslitelné. Ještě nedávno jsme říkali: „Myslím, že to je špatně.“ Dnes spíš uslyšíte: „Nemyslím si, že to je dobře,“ aneb slovy postavy, kterou ve třetí řadě skvělého seriálu Terapie představoval Jan Cina: „Žijeme v hyperkorektní době a jsme z toho úplně zpitomělí. Když je někdo šerednej jak noc, řekneš, že je zajímavej, když je někdo úplná guma, tak je takovej pomalejší, když je někdo naopak rychlej jak svině a ve sto šedesáti to napálí autem do stromu, tak se nerozmastí na kaši, ale utrpí zranění neslučitelná se životem.“ Možná, že se mladá generace odklání od eufemismů a nandá nám to natvrdo. Ostatně moje starší dcera se se mnou nemaže už od doby, co se naučila mluvit. A nejen se mnou. Pamatuju si, jak mi cestou ze školky vyprávěla o nekorektně zvědavé učitelce. Když jsem se jí zeptala, co paní učitelce řekla, odpověděla: „Že je to naše věc a že jí do toho nic není.“ Pohladila jsem anděla kráčejícího vedle mě po dlouhých vláskách a v duchu jsem zaplesala. Tady je ale nutno dodat, že do stejné školky chodila i mladší holčička, takže není pochyb, že se paní učitelka nakonec dozvěděla, co potřebovala.
Když se ale vrátím zpět k významům našich slov, musím zmínit jeden idiom, kterému se od určité doby vyhýbám jako čert kříži. Je opravdu pitomost charakterizovat podobnost dvou lidí slovy: „Ty jsi, jako bys mu z oka vypadla.“ Jednou jsem to zkusila na svou tehdy osmiletou holčičku. Ona byla ta vypadávající a konkrétní oko patřilo jejímu tatínkovi. Nevím, jestli ji k tomu vedla představa, že by její něžná tvářička mohla být podobná někomu s fousy, nebo je břitký humor pevnou součástí její povahy. Každopádně, úder následoval okamžitě. Usmála se a tím nejsladším hláskem odvětila: „No, vidíš, a přitom jsem vypadla tobě z kočičky.“
Tady bych se zmatením jazyků přestala zabývat. Přeji vám, milí čtenáři, krásné čtení. Čekají na vás venkovské interiéry, rozhovor s neuvěřitelně milou a inspirativní Kristýnou Bokovou, zahradničení bez zahrady a mnohé další a další. Čtěte, bavte se, rozumějte si a mějte se rádi. Je JARO!

Martina Paulová